Občas je dobrý si připomenout...odkud pochazíte a čím jste si prošli.
Všechno není sluníčkové a vy někde uvnitř víte, že už nejste celí - ale naučili jste se žít i bez těch částí, které chybí.
A vidět slunce.

S mou mámou jsme nikdy moc nevycházely jako "nejlepší kamarádky" ale roky plynou a já mám čím dál víc pocit, že je jediná na světě kdo mě opravdu zná a na koho se můžu vždycky spolehnout.
Je to krásný pocit. Je to Máma ❤️

Kdysi jsem měla energii, sny a touhy.
Od té doby co táta zemřel, a že už je to pomalu 10 let, zemřelo i něco ve mě a vím, že se to už nevrátí.
Teď jsem řešila jaké to je mít rakovinu sám, a potvrdilo se mi to co říkám celou dobu.
Na všechno si sám, vždycky sám.
Není to špatně, je to fakt.

Občas je náročný si neříkat, že jsem vlastně failure.
Po třicítce, děti nechci, rakovina, bez bytu, bez úspor na důchod...
Na druhou stranu...žiju, dělám si radost a potěší mě třeba jen dobré kafe nebo podání tlapy od psa.
Je tohle špatný život?
Kdo ví.

Já: "No mě pes budí vždycky tak před šestou každý den abych mu šla dát jídlo"
Kolegyně v práci: "a proč si nekoupíš automatický feeder?"

Já: 🤯

To mi to nemohla říct před 7 lety....

Dneska kolečko po příbuzných.

Dospělost je, když víte kdo jste a nenecháte se zraňovat od členů rodiny.
Ono tohle řešení pak bolí taky ale na mentální zdraví to má rozhodně lepší účinky.

Moje máma dnes jela popřát své mámě k vánocům a to i přesto, že jí před týdnem položila telefon s tím že "No víc se zajímáš o dědu v domově než o mě".
No tak ji přes okno sice viděla ale zvonek zvonil nadarmo a telefon jí típla.
Prostě správná rodinná atmosféra 🤎

Ještě pár dní a budu moct říkat "letos se vdávám".
Snad předtím jen stihnu tu operaci rakoviny a hurá na veselku!

Vlastně mě mrzí, že Twitter šel tak do háje. Na blue sky si budu ještě chvíli zvykat, ale stojí to za to.

Vypadá to tady jako Twitter kdysi dávno ❤️ Vtipné postřehy, sem tam fotka jídla nebo zvířat a hlavně žádný hejt.
Je to krásné čtení 🐦